Chtěl jsem být myslivec, dnes jsem vegan

Náš komentář: Tento článek k nám byl zaslán do redakce pomocí Facebooku. Pokud i vy máte nějakou osobní zkušenost s myslivostí a chcete nám ji sdělit, neváhejte! Můžete nás kontaktovat třeba  přes náš facebook nebo shoutborad pro vzkazy.

Nikdy jsem nebyl expert přes úvody do jakékoliv problematiky, takže to zkrátím. Byl jsem jedním z těch rádoby ochránců přírody, kteří si říkají myslivci. Vlastně, málem jsem se jím stal, nebýt náhlého zkratu, který totálně zničil a poté přeprogramoval myšlenkové pochody, jimiž jsem se do onoho osudného okamžiku bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoliv zastavení se nad tím, jestli je to dobře či špatně, řídil.
Jako správné malé dítě, vyrůstající na vesnici a v blízkosti hlubokých lesů, i já jsem propadl tichu a klidu, který panuje v lesní říši. Už když jsem jako škvrně navštěvoval mateřskou školku mě místní hvozdy natolik uchvátily, že jsem k nim měl blíže než k ostatním dětem z vesnice. Trávil jsem v nich veškerý svůj volný čas. Zkoumal každou lesní bylinu, každý druh mechu i každého brouka, který na mě koukal z pařezu a stejně tak jsem i se zatajeným dechem sledoval myškující lišku nebo pasoucí se vysokou.

Tofužel nebo i možná tofudík, jsem už jako šestiletý musel poznat krutost lidského chování ke zvířatům, když můj otec přede mne předstoupil s králíkem, kterého držel za zadní běhy hlavou dolů, podávajíc mi hrubou ocelovou kulatinu a když mi řekl, abych ho praštil zezadu do temene, rozplakal jsem se. Zvýšil hlas a zakřičel na mne, ať to udělám. Udělal jsem to. Pak jsem zahodil tyč do trávy a utekl do lesa, protože tam jsem se cítil v bezpečí a vrátil se až pozdě večer, kdy mě doma čekal výprask.
Když jsem jakž takž vyrostl, docela jsem na tento krvavý příběh zapomněl. Vyrostl jsem, ovšem ne do výšky, ale do šířky. V patnácti jsem měl lehce přes devadesát kilogramů. Byl jsem typický dětský produkt masného stravování s minimem zeleniny, kterému nalhali, že zvířata tu jsou pro nás.
V deváté třídě jsme se měli rozhodnout, jakou střední školu budeme studovat. Já měl vybranou střední lesnickou školu. Jedinou školu takového oboru na Moravě. Vzpomínám si na den otevřených dveří. Veřejnosti přístupná majestátná budova uprostřed arboreta s lokálními i exotičtějšími dřevinami a keři. V aule měl zástupce ředitele úchvatný projev, který byl hoden propagandistickým führerským řečem. Chvástal se jedinečností školy a širokému uplatnění absolventů a všelijakých benefitů, které při studiu získáme. Procházel jsem chodbami onoho ústavu a kochal se trofejemi, rozuměj torsy zavražděných zvířat. Lesnictví a myslivost jsou tak nějak vzájemně propojeny a já chtěl být tím mladým absolventem, který bude chránit přírodu s kulovnicí v ruce.
V prvním ročníku jsem začal poprvé uvažovat o malichernosti a nadutosti loveckých pánů, co se honosí vraždou někoho tak krásného, jako je bažant. Zúčastnil jsem se masakru bažantů v bažantnici Šilheřovice. Nebyl to hon. Byl to masakr. Nahnali jsme bažanty nad sráz, pod kterým čekali střelci. Lovecká smetánka z Rakouska, která si zaplatila, aby si zastřílela do bezbranných duší.
Přikrčeni jsme sledovali tisícovku vyděšených bažantů, kteří čekali až je donutíme vzlétnout do náruče téměř jisté smrti. Na povel jsme udělali krok v před a první vlna bažantů roztáhla křídla a rozlétla se k obloze, doufajíc, že mohou uletět těm zlým lidem. Ozvala se první salva výstřelů a nadšené hlaholení lovců. A tak to šlo stále dokola, dokud všichni bažanti nebyli zavražděni.“Tohle všechno je špatně. Všechno je špatně.“ honilo se mi hlavou. Lovci se smáli na celé kolo, podávali si ruce a volali: „Lovu zdar!“ a „Lovu dík!“ Tohle že byl lov? Vždyť to byl masakr. Porážka zvířete bez šance na útěk…
Poté nás jako honce čekal ještě jeden úkol. Posbírat těla bažantů a provazem je po čtyřech kusech svázat za krky k sobě. Viděl jsem spoustu postřelených bažantů. S ustřelenými stojáky a křídly, ležící v trávě. Otočil jsem se na kamaráda, který silněji přitahoval smyčku bažantů, kteří byli těžce raněni a bolestně mu naříkali na provaze zavěšeného na rameni. Smál se. Ten idiot se smál tomu, jak se postřelení bažanti dusí. O kus dál druhý student roztočil provaz s bažanty a náhle s ním cukl, aby jim zlomil vazy. Byl jsem svědkem i kontroverzního způsobu zapeřování, to vše pro slávu velkých vyžraných lovců, co se smáli nad krásou mrtvých těl bažantů. Odmítl jsem zúčastnit se závěrečné slávy, které se říká výřad.

Špatně provedené zapéření - důkaz, že myslivci nerespektují
zákon. Brko má přerušit míchu..

V autobuse, cestou zpět, jsem se ptal profesora, který vyučoval myslivost, zda je to normální způsob lovu. On se jen stupidně zasmál a sdělil mi, že z peněz za ulovené bažanty se zaplatí další chod bažantnice. To byl můj první konflikt ze čtyřletého období, který jsem strávil v onom výběrovém ústavu. Dohadování se s autoritou almae matris o zbytečnosti chovu bažantů, když stačí je jen přestat lovit, aby se jejich populace opět rozšířila do polí a luk, dospěla tak daleko, že jsem byl upozorněn na nevhodnost mého chování samotným directorem Almae matris, že jsem si pravděpodobně vybral špatný obor.
Zlom nastal v předmětovém cvičení z myslivosti, kdy jsem si dovolil říct svůj názor. Proč je lesní zvěř klasifikována jako cifra, se kterou může myslivecký hospodář udělat, co se mu zlíbí? Byl jsem absolutně znechucen. Zvláště potom, co si mě na chodbě odchytl údajně vážený člen profesorského sboru. Byl to jistý Ing. Dr., který byl postrachem téměř všech studentů, zejména pro jeho vynucené autoritativní chování a stupidním vtípkům, které hraničili s urážkami. On celkově učitelský sbor byl nakloněn ke skrytému rasistickému chování a sexismu. Zkrátka muž je lovec. Muž zajišťuje obživu. Muž je ten nejlepší. Žena se jen veze. Cikáni kradou… Možná tomu všemu již nasvědčovala pravidla, která platila pro studenty. Dívky musely mít vlasy společensky upraveny a kluci nesměli mít vlasy delší než po límec košile a co teprve, když měli naušnice a už vůbec nemluvě o špatně zavázané kravatě…

Veganství bojuje za úplné
osvobození zvířat

Nakonec jsem udělal pár věcí, jako můj vděk této super škole. Sice to nebylo nic velkého, ale i tak to pro mne znamenalo dost. Před počátkem školního honu se zjistilo, že zmizely brokové patrony, bohužel ne všechny. Nakonec jsem během honu hlásil špatné směry zrazené zvěře nebo jsem je nehlásil vůbec. O to víc museli být střelci překvapeni, když kolem nich proběhla menší tlupa černé zvěře a oni nestihli ani nabít natož zalícit.
Den po honu, jsem se stal veganem. Odmítl jsem pokryteckou lidskou falešnost, která utlačuje všechny tvory na této planetě. To byl onen zkrat a já za něj děkuji Almae matris Hraniciensis, která mi otevřela oči.

Flower Boy

Poznámka redakce: Fotografie jsou pouze ilustrativní.