Zpověď čtenářky z myslivecké rodiny o norování

Na facebooku jsem narazila na skupinu Myslivci musejí být šílení a začala jsem si to tam procházet. Já už delší dobu přemýšlím, že to myslivcům trochu zavařím, což je taky častý důvod hádek s mojí matkou, protože tím, že máme velmi ojedinělé příjmení, by její diskreditace mezi myslivci byla velmi jistá. Možná by ji dokonce upálili jako čarodějnici. S psychopaty nikdy nevíte.

Moje matka je myslivec. Sama by vám to vysvětlila tak, že myslivec je velmi užitečná funkce, protože jinak by se premnožila divoká zvířata a někdo to dělat musí. Jenže i kdyby to náhodou fakt musel někdo dělat, tak proč to nedělá ten někdo? Proč to musí dělat zrovna moje máma? Protože nemusí. Ona to chce! Protože je zvrácená.

Docela žasnu, jak jsou lidi málo informovaní o tréninku a zkouškách z norováni. Tam je jedna fotka, jak pes drží lišku a lidi se je snaží dát od sebe, nějakej blbeček to ještě fotí a lidi jsou z toho paf. Přitom tahle fotka byla ještě hodně jemná. Lidi tam tvrdí, že to nemůže být v Čechách, u nás je to přece zakázané. Jiní čumí jako puci a nechápou o co go. A tak jsem si uvědomila, že vy "normální" lidi vlastně vůbec nevíte, co to norování vlastně je a o co tam jde. Oni vám to myslivci z pochopitelných důvodů vysvětlovat nebudou.

Já jsem v tom vyrostla. Na norování jsme byly (já s matkou) každou chvíli. Bohužel, protože jsem tam byla od malička a vždycky tam byla spousta lidí, připadalo mi to normální. Nejvíce jsem se tešila, až pojedeme jako každý rok na norování do Tater. Krásná příroda, horské říčky, ze kterých se dalo pít a za humny kočovný bača, co měl salaš na kolečkách a každý rok pásl ovce trochu jinde. Prodával nám žinčicu a ovčí sýr, který nějak vyrobil v té špinavé salaši bez vody a elektřiny. Jezdily jsme tam sice jenom na tři dny, ale já jsem to milovala. Hodiny jsem se brouzdala tím ledovým potokem a přátelila se s haranty jiných myslivců. "A ty mi rozumies?" zeptala se mě kdysi zcela vážně malá Slovenka. "Rozumim a ty mně?" ptala jsem se zase zcela vážně já, fascinavaná tím, že si opravdu rozumíme.

Samozřejmě nějaký ten čas jsem také strávila u nory přihlížením, jak psi norují, a to hlavně když šel na řadu ten náš, či nějakého známého. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že lišky se tam vozí v bednách velikosti lišky, kde se prakticky nemohou ani pohnout. Že v těch bednách stráví i tři dny bez vody a jídla (aspoň ty, které to norování přežijí). Liška je škodná, to mi maminka dobře vysvětlila. Lidi jsou opravdu jako ovce. Když jsou kolem vás stovky lidí, kterým to co dělají připadá normální a nepřemýšlejí o tom, tak o tom prostě nepřemýšlí ani to dítě, až z něho vyroste další nepřemýšlející jedinec. Musím říct, že až když jsem se odstěhovala z Čech a z pod vlivu rodiny a známých, byla jsem si schopna na to udělat svůj vlastní názor. Dost se za to stydím, že jsem měla takhle vymytej mozek.   

Bylo mi náct a máma mi jednou či dvakrát svěřila psa a nechala mě dělat psovoda. To znamená, že jsem ho vypustila do nory a pak rozhodovala o tom, kdy se nora má otevřít. Všichni kolem nory už skoro tleskali, když naše fena začala vyhánět lišku z nory ven. Já jsem se neradovala, znala jsem ji. Chytila lišku za ocas. Dodnes na tu ubohou lišku vzpomínám. Já jsem totiž nemohla nechat noru otevřít. Moje máma měla nakročeno na pohár. A tak jsem asi deset či dvacet sekund čekala, abych dala psovi šanci lišku si zpracovat a zakousnout se místo ocasu do hrdla. Vše, co se tam děje, si ale můžete pouze domýšlet, protože to nevidíte. Porotci už začínali být nervózní, pokukovali po mně, jestli jsem si fakt jistá, že ještě ne. Když jsem konečně dala pokyn k otevření nory, pes držel lišku pod krkem. Teď ale lidi už doopravdy tleskali. Pes s liškou byli ponořeni do kádě s vodou, aby pes lišku pustil. Spousta lišek takhle skončí utopená, protože psi je pouštět nechtějí. Dostala jsem mokrýho, zkrvavenýho a rozdováděnýho psa do náruče a odcházela jsem brankou z nory za doprovodu potlesku. Před norou se sbíhali lidi, aby mi poplácali po rameni a dokonce i ten Němec, co z něho vždycky byli všichni tak vyplesklí, protože vyhrával všechny soutěže na Slovensku, mi přišel potřást rukou a pogratulovat. Máma dostala svůj pohár a já jsem byla hvězdou večera.  

No a jaký jsou teda vlastně pravidla? Norování má dvě kola, to znamená, že každý pouští psa do nory dvakrát. Většinou je to rozložené do dvou dnů, každý den jednou. Když je to malá akce a není moc psů, tak se to zvládne i v jeden den. Od psa se chce, aby nejlépe lišku vyhnal z nory. Zrovnatak dobré je, když pes drží lišku za hrdlo či jinde na hlavě. Tělo či ocas je takový jako nic moc, ale dostává titul "dávič". Horší je, když pes k lišce pořádně ani nejde a jen štěká, to je pak "hlásič". A nejhorší je, když tam ani nevleze, nebo když opustí noru. A když pes v obou kolech buď vyžene a nebo drží lišku za hlavu či pod krkem, tak dostává titul CACIT a taky pohár. Až vám zase jeden myslivec bude tvrdit, že oni musí přece trénovat norování, že jak jinak se to má ten pes naučit, tak se ho zeptejte, proč teda má jeho pes deset CACITů. Jestli to jako ještě neuměl dostatečně při tom prvním. Pravda je totiž taková, že je to prostě sport a zábava. Čím víc titulů pes má, tím žádanější jsou jeho potomci, protože je to dobrá nornická krev. A taky se každej chce chlubit, kolik má doma pohárů. Moje máma jich má tolik, že už si je ani nezvládá všechny vystavit.

Spousta lišek umírá během norování, či dodatečně na následky zranění. K veterináři se žádná škodná samozřejmě nedostane. Možná víte, jak se chovají zvířata na kožešinových farmách. V miniaturních klecích, kde skoro nemají možnost pohybu a kde se z nich stávají cvoci, co neustále opakují jeden a ten samý pohyb. Tak takhle přesně myslivci doma chovají lišky na soutěže. Vím o myslivcích, kteří na svých liškách trénují snad každý týden.

Kdyby to tady našla moje máma, tak asi pukne zlostí a kdybych nebyla na druhé straně zeměkoule, přišla by mě zabít. O těchhle věcech se prostě nemluví. V Čechách je norování na ostro oficiálně zakázané (přesto se to ale často děje) a oni se bojí, že by to Slováky taky mohlo napadnout, kdyby se o to někdo začal zajímat. A já furt přemýšlím, jestli o tom mám napsat do Bruselu. Hlavně proto, že mě s tím matka neustále dráždí a často mi píše (jakoby se nechumelilo): "no nic, musím končit, zítra brzo vstávám a jedu na Slovensko." A já se ani nemusím ptát proč, protože to vím.  

Zdroj: http://wien.pise.cz/92-myslivci-museji-byt-sileni.html