Lov zvířat je nejen nejstarší, ale dnes také nejkontroverznější oblastí vztahů mezi člověkem a zvířetem. Jak kvůli etickým, tak kvůli ochranářským aspektům jsou účel a často také použité metody lovu podnětem k mohutné a oprávněné kritice. Myslivci obvykle obhajují názor, že jejich aktivity jsou nezbytné a jsou na základě vědeckých poznatků tak organizované a regulované, že probíhají v souladu s požadavky ochrany živočišných druhů a životního prostředí a že nenarušují přirozenou rovnováhu ekosystémů. Pokud je lov zvířat vykonáván dobře vyškolenými osobami pod záminkou kontrolované péče o stavy zvířat, může se opravdu zdát, že zastává v oblasti ochrany přírody významnou funkci. Myslivci často na oficiálních stránkách loveckých a mysliveckých společností zdůrazňují, že své aktivity vykonávají s láskou a náruživostí. Je ale třeba si uvědomit, že se s láskou a náruživosti zabývají zabíjením zvířat. Především pokud je lov prováděn z čisté vášně, sportovních ambicí nebo jako volnočasová zábava, je těžké hledat pro něj etické ospravedlnění. Diskuze o společenské přijatelnosti jejich počínání konfrontuje myslivce s širokým spektrem stanovisek ochrany zvířat. Ty sahají od úplného odmítání lovu po méně pragmatické postoje, u kterých se jedná o dosažení přijatelnější formy lovu z hlediska práv zvířat.
Z tohoto hlediska je nutné se kriticky zamyslet nad používanými praktikami. To se týká především štvanice využívající smečky loveckých psů nebo sokolnictví s vycvičenými dravci. Tato zvířata jsou cvičena, aby na povel stíhala živá divoká zvířata. Při tréninku jsou vystavována metodám prokazatelně odporujícím ochraně zvířat (jako je např. vyhladovění nebo držení v malém prostoru). Ptáci používaní pro tyto účely jsou navíc vyšlechtění hybridi (tj. kříženci různých dravců), kteří pokud se jim podaří utéci, ohrožují existenci divoce žijících druhů. Diskutabilní jsou také praktiky, kdy jsou lovná zvířata (např. bažanti) chována a vypuštěna „na svobodu“ jen za tím účelem, aby byla následně ulovena.
Během lovu mohou být zvířata „jen“ postřelena, aniž by byla při následném útěku pronásledována a vysvobozena od bolesti. Podle odhadů neumírá minimálně třetina zvířat zabitých během lovu ihned, ale teprve po dlouhém zápase se smrtí, který se může vléct hodiny nebo dokonce dny.
Z hlediska ochrany zvířat je nutné zkritizovat i tzv. lov pod zemí, využívající psy v liščích a jezevčích norách, při kterém mohou také cvičení psy utrpět těžká poranění způsobená kousnutím nebo poškrábáním.
Zásadně je nutné odmítnout využívání pastí, která jsou u nás používána především pro lov lišek. Problematické jsou především ty pasti, které by měly zvíře ihned usmrtit. Ve skutečnosti ale pasti zvířata často jen těžce zraní – způsobují zlomeniny kostí, zhmožděniny nebo oddělení celé končetiny, a tím i enormní utrpení zvířat. I při profesionálním
zacházení dochází u smrtících pastí ve vysoké míře k tzv. „chybným odchytům“, což postihuje především dravce a domácí zvířata. Nikdy není možné vyloučit ani nechtěné poranění člověka. V České republice není tento druh pastí povolen – přesto se s takovýmto druhem pastí můžete v lese především díky pytlákům setkat.
I v případě pastí odchytávajících živá zvířata, které mají zvířata lapit nezraněná, mohou odchycená divoká zvířata v důsledku paniky a vystavení enormní stresové zátěži zemřít. Pokud nejsou pasti pravidelně kontrolovány, mohou chycená zvířata zemřít také žízní, hladem nebo kvůli nepřízni počasí. Vzhledem k tomu, že časté návštěvy pastí mohou posílit u zvířat schopnost vycítit člověka a omezit tak úspěšnost odchytu, nejsou v praxi pasti kontrolovány podle předpisů. Největším problémem z hlediska ochrany zvířat u pastí je ale jejich využívání nikoliv v rámci lovu, ale při odchytu divokých zvířat soukromými osobami (např. v zahradách, dvorech a stodolách) a při boji se škůdci.
Další problém související s lovem zvířat představuje odstřel zdivočelých domácích zvířat. Psy a kočky bez dozoru mohou populaci divokých zvířat přivodit masivní škody (např. zvířata roztrhat nebo uštvat k smrti). Předpokládá se, že např. ve Švýcarsku je ročně usmrceno zdivočelými zvířaty asi tisíc srnců. Škody ale nezpůsobuje jen přímé usmrcení nebo poranění divokých zvířat. Během pářícího období nebo období rozmnožování stačí zneklidnění divoké zvěře k tomu, aby došlo k významnému narušení přirozené rovnováhy. Myslivci mají proto právo zabíjet zdivočelé psy a toulavé kočky, proto je např. v Německu ročně odstřeleno kolem 40 tisíc psů a 350 tisíc koček.
Nenapravitelný zločin na přírodě je pak spáchán zabíjením vzácných nebo ohrožených zvířat, což není možné žádným způsobem ospravedlnit. Velmi k tomu přispívá i stále více populární turistika za účelem lovu zvířat často do vzdálených exotických zemí, kde je možné legální nebo ilegální cestou za odpovídající poplatek skolit téměř jakékoliv zvíře.
Historie myslivosti na našem území
Počátky myslivosti spadají do doby paleolitu, kdy lov znamenal pro člověka jeden z hlavních zdrojů obživy. Lovila se převážně dnes už vyhynulá pravěká zvířata (například mamut), ale i zubr, los, sob, jelen, bobr apod. V neolitu přestal být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se vyvinulo pastevectví a došlo k domestikaci mnoha druhů rostlin i zvířat.
Definitivně ztratil lov význam hlavního zdroje obživy s příchodem Keltů a později Slovanů na naše území. V dobách feudalismu se do čela společnosti dostal panovník, který kromě jiných výsad získal s vlastnictvím veškeré půdy také výhradní právo k lovu (tzv. regál). Panovník mohl právo k lovu propůjčovat feudálovi. V roce 1388 nařízení krále Václava IV. ustavilo tzv. právo dominikální, které zavedlo lov jako výsadu vrchnosti. Lov se pomalu stal kratochvílí a sloužil jako příležitost k reprezentaci. V roce 1573 vyšlo Usnesení českého sněmu, které obsahovalo i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se tímto stala povoláním. V 17.–18. století byly založeny první lovecké řády, ve kterých se sdružovali lovci z řad šlechty. V 18. století dostalo díky řádům z let 1754 a 1756, které vydala Marie Terezie, preferenci lesnictví před myslivostí. V roce 1786 vydává Josef II. všeobecný honební patent, který prohlásil právo myslivosti za právo státu, který jím mohl dále pověřovat.
V 19. století byla myslivost stále podřizována zájmům lesnictví. Po roce 1848 vydal císař František Josef I. v Olomouci Říšský patent o myslivosti č. 154, který spojil právo myslivosti s vlaspřinictvím
půdy. V roce 1856 byl vydán zemský zákon o myslivosti v Čechách, v roce 1873 na Moravě. Došlo také k zavlečení cizích druhů zvěře na naše území.
Lovná zvěř
Mezi nejčastější lovnou zvěř u nás patří jelen, prase divoké, daněk, srnec, zajíc, králík, bažant, a krocan.
Současné právní předpisy
o myslivosti v ČR
❚❚Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti
❚❚Vyhláška MZe č. 244/2002 Sb. – některá ustanovení Zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti
❚❚Vyhláška MZe č. 245/2002 Sb. – doby lovu některých druhů zvěře
❚❚Vyhláška Mze č. 491/2002 Sb. – stanovuje minimální a normované stavy zvěře
❚❚Vyhláška Mze č. 7/2004 Sb. – úprava chovu bažantů v bažantnicích
❚❚Vyhláška Mze č. 553/2002 Sb. – plány mysliveckého hospodaření
❚❚Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu
❚❚Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. – např. pytláctví
❚❚Zákon č. 289/1995 Sb. – chov zvěře
❚❚Vyhláška Mze č. 101/1996 Sb. – o opatření a ochraně lesa před škodami způsobenými zvěří
❚❚Vyhláška Mze č. 55/1999 Sb. – výpočet výše újmy za škody způsobené na lesích
❚❚Zákon ČR č. 246/1992 Sb. – na ochranu zvířat před týráním
❚❚Zákon č. 114/1992 Sb. – o ochraně přírody a krajiny
❚❚Vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb. – ochrana lesa a chráněných druhů rostlin
Zdroje: www.tierschutz.org,
www.ceskamyslivost.eu, cs.wikipedia.org
Připravila: Lenka Hecová
(lenka.hecova@svobodazvirat.cz)
ZDROJ
Žádné komentáře:
Okomentovat